O mně
Kdo jsem a jak trénuji
Jmenuji se Jana Bystřická a jsem trenérkou psů specializující se zejména na výchovu a výcvik rodinného psa.
Při výcviku používám metodu pozitivního posilování. Jde o trénink zaměřující se na úspěch, tzn. všímáme si u psa správného chování, a to odměňujeme. Tímto způsobem se pes učí, jaké chování je žádoucí. Na chybu nereagujeme korekcí, a už vůbec ne fyzickým trestem, ale bereme ji jako přirozenou součást učebního procesu. Neznamená to ovšem, že výchova je jen o odměňování a chválení. Ke každému zdravému vztahu patří také vymezování hranic. Ty musíme psovi nastavovat, děláme to ale humánním, a hlavně pro psa srozumitelným, způsobem.
Za důležitou považuji práci se stresem a emocemi, což jsou dvě věci, které podstatným způsobem ovlivňují chování psa a přesto jsou v tréninku a běžném životě často přehlíženy.
Mým hlavním cílem je naučit lidi se svým psem komunikovat. Většina problémů je totiž často jen důsledkem nedorozumění mezi psem a člověkem, neznalostí "psího světa", popř. mylných přesvědčení, které bohužel stále přežívají, ač jsou zastaralé a dávno vyvrácené (téma psí dominance apod.).
Přála bych si, aby lidé v první řadě začali své psy vnímat takové, jací jsou, jako jiný živočišný druh se svými vlastními potřebami, aby se pokusili na svět nahlédnout jejich očima, snažili se jim prve porozumět a pak až hledali cesty, jak je cvičit, trénovat, dosahovat sportovních výsledků a nebo prostě s nimi jen spokojeně žít.
Můj příběh
Psi začali být součástí mého života už v ranném dětství. Když mi bylo asi 5 let, narodila se sousedově fence štěňátka. Jednou jsem se na ně šla s kamarádkou podívat a bylo to. Jedno jsem prostě musela mít. Přemluvila jsem rodiče, kteří nakonec souhlasili a přinesla jsem si domů svého prvního pejska – zrzavou kříženku Ritu. Rituška byla neoddělitelnou a důležitou součástí celého mého dětství. Byla to spřízněná duše, se kterou jsem prožívala své nejniternější pocity a uchylovala se k ní vždy, kdy mi bylo úzko a když jsem světu kolem sebe nerozuměla. Ona mi rozuměla vždy, nebo jsem se s ní aspoň tak cítila. Měla 3x štěňata a dožila se nádherných 16-ti let. Její odchod byl pro mě velká rána, se kterou jsem se dlouho nemohla smířit. Částečně to vyléčila další fenečka, kterou jsme si vzali od známých, a to strakatá kříženka Salinka. Po asi dvou letech jsem se vdala, odstěhovala od rodičů a založila svoji vlastní rodinu. Salinka zůstala u našich a provázela je až do svých 13ti let.
Psy jsem brala jako přirozenou součást našeho běžného života. Co mě ale od jakživa fascinovalo a přitahovalo, byly koně. Když mi bylo asi 20, začala jsem jezdit na hřebčín, kde jsem zažila spoustu úžasných chvil se skvělými lidmi a hlavně těmito majestátními zvířaty. Milovala jsem to, málem jsem si i pořídila vlastního. Vše se ale změnilo, když jsme se po 2 dětech s manželem rozhodli, že pořídíme našeho prvního psa. Byla to fenka hovawarta Aimee a s ní to všechno začalo.. V tu chvíli už ale bohužel nebyl prostor pro vše - děti, zaměstnání, koně a ještě i psa. Tak se stalo, že jsem koně ze svého života vypustila. Naproti tomu mě ale úplně pohltila pejskařina.
S Aimee jsme začaly už od štěněte jezdit na cvičák. Nevěděla jsem tehdy o výcviku téměř nic, vše jsem se učila za pochodu. Díky cvičáku jsme si zkusily klasickou poslušnost (složily i zkoušky), agility, obrany. Nicméně to pořád nebylo ono, přes všechny sporty a aktivity mě stejně nejvíc bavily společné procházky v přírodě, setkávání s jinými psy a samozřejmě tréninky a výcvik, ale ne se sportovními ambicemi. Začala jsem číst a díky tomu objevila úžasnou věc – pozitivku a klikr trénink. Věděla jsem, že toto je to ono a tak dál hltala vše, co jsem kde našla.
Bohužel, než jsem zjistila, že se dá se psy pracovat i jinak než křikem, korekcemi a že jedinou reakcí na nežádoucí chování je trest, udělala jsem na začátku kvůli této nevědomosti s Aimee mnoho chyb a omylů, kterých doteď lituji.
Po čase přišel pocit, že jeden pes je málo a tak jsme pořídili dalšího. Velmi mě lákalo mít smečku, odjakživa mě bavilo zvířata pozorovat, to jak se chovají a jak interagují mezi sebou. A právě to jsem toužila mít každý den doma. Nikdy jsem neměla psa, vždy jen feny, i děti mám 2 holky 😊. Druhého psa jsem původně chtěla opět fenu, ale přišlo něco shůry a také za to mohl trochu můj manžel – a moje vnitřní přesvědčení, že psa samce určitě ne, se změnilo na "tak dobře, psa". Jelikož plemeno Hovawart se od prvního okamžiku, kdy jsem ho viděla, stalo mou srdeční záležitostí, byl to opět Hovawart.
A tak k nám přišel Farbi a začala jízda.. nové, pro mě do té doby nepoznané zkušenosti, se sypaly jedna za druhou – příchod nového štěněte ke staršímu psovi, jejich soužití a budování vzájemného vztahu, výchova mlaďocha od starší feny, venčení a výcvik dvou psů zároveň, a pak rána největší… puberta našeho, v té době již téměř 40ti kilového, psího samečka. A tady jsem začala naplno objevovat svět psích kluků. Kdo ví, nemusím popisovat. Na druhou stranu, kdo nezažije, neví 😊. S Farbim jsme spolu prošli svod mladých, výstavy, bonitaci, a tuto cestu ukončili jeho úspěšným uchovněním.
Velkým milníkem pro mě byl podzim 2022, kdy jsem se přihlásila do Akademie pro psí instruktory pod záštitou JdeTo Teamu. Akademie trvala 9 měsíců a ač jsem v té době toho již hodně věděla, předčila mé očekávání. Vše, co jsem znala, dokonale propojila a ještě mnohonásobně rozšířila. Po akademii mi bylo jasné, že si toto všechno nechci nechat jen pro sebe a pokud mohu pomoci i jiným lidem, kteří neví, nebo tápou jako já na začátku, tak to udělám. Trénink psů se tak pro mě stal novou životní cestou.
